Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, 
jas, je-li šťastna, milujících očí, 
a je-li zkormoucena, moře slz. 
Co ještě? Opilost, jež zpřímá kráčí, 
odporná žluč a mana medu sladší. 
(William Shakespeare)

Říjen 2009

Ondrova pomalá

27. října 2009 v 20:53
Jedna z mých nejoblíbenějších českých písniček. Zpívají to Rybičky 48 ...teda jen ten zpěvák, ale má naprosto úžasnej hlas, melodie je příjemná a slova jsou ohromně romantická...naprostá dokonalost...pro mě 9,5 bodů z 10

93 dnů k dospělosti...

27. října 2009 v 20:36 | Kaj[uš]ka |  o mym životě
Jsem naprosto jiná a nová Karolína...jsem holka, která konečně ví, co chce a sebevědomě si za tím jde...občas narazí :D ,ale znovu se zvedne a jde dál jakoby nic...možná, že lidé, co mě znají, na mně nepozorují žádnou změnu, ale ja ji cítím a vím, že tu je...také se na mě po dvou těžkých rokách práce usmálo štěstí a já si těch 22 těžkých měsíců ve škole vynahradila dvěma úspěšnými týdny (ta změna byla dokonce tak razantní, že mi učitelka angličtiny nechtěla věřit, že jsem neopsala sloh, který jsme měli za úkol - můj názor na to je, že jsem tam přes tu příjemnou chválu měla na můj vkus nepřiměřeně moc chyb a nejsem se sebou pořád tak uplně spokojená :D). Jsem ráda za to, že jsem jaká jsem a že dělám, co dělám a že se chovám, jak se chovám...jsem jedna z té menšiny teenagerů, co si s čistým svědomím může říct: "Jsem šťastná a ráda za to, co mám." ...Není dobré mít všechno, či snad mít něčeho nedostatek a já se teď pohybuji uprostřed těch vah, kde ani jedno výrazně nepřevažuje...mám energii, sílu a nadšení žít, aproto je tak trochu možné, že sem tam přidám něco nového na tento zapomenutý virtuální světadíl a s trochou štěstí z něho Vy čtenáři oprášíte chmury a vrátíte mu věčný lesk a slávu..:D
...všem přeji veselé a barevné dny plné listí :D

Můj pejsek

27. října 2009 v 20:01 | Kaj[uš]ka :) |  me
Můj milovanej miláček ze všech největší...přítel nad přítele...Montíček
...jinak focený by me...

Rozbřesk či snad zatmění?

26. října 2009 v 21:20 | Kaj[uš]ka :) |  moje povídky
Věděním se stávám téměř cizí pro sebe samu, a možná proto mám neustále pocit, že jsem na začátku všeho, na rozhraní dobra a zla, lásky a přátelsví, snu a skutečnosti, života a smrti...žiju,protože dýchám a dýchám,proto abych žila...vzpomínky a snění mě naprosto oddalují od opravdového světa a přivádění mě do snové země plné impresionistických výlevů, které nikde nekončí a nikde nezačínají...žiju kdesi, kde existuje jen láska a touha po jejím naplnění se zrníčkem naděje uprostřed té ohromné nicoty...nicoty, kterou ovládají jen hormony...celou mě zakrývají do mlhy a oblbují mou mysl v přítomnosti krásného chlapce s oříškovýma očima hledícíma do světa duhové fantazie...
...jeho svět se občas prolne s mým a podráždí cosi v mě a já to pocítím jako lehoulinké lechtání motýlých křídel uvnitř břicha...je to lehounký vánek lásky, který mi připomíná nákolnost, co němu již dlouhá léta pociťuji...
Je to touha, která roste s malou princezničkou, jež by si přála obejmout svého malého prince a políbit ho na hladkou tvař. Sen, který se každým dnem zvětšuje, dotyk, který se mění ve svůdné hlazení...pohled, který pálí jako největší žár...polibek romantické noci...první milování v posteli plné růží se sklenkou dobrého portugalského vína...pohádka snů, co se mění v realitu denního světla a večerní tmy...

dlo je motor života!!! ...tak se cpěte, dokud můžete...