Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, 
jas, je-li šťastna, milujících očí, 
a je-li zkormoucena, moře slz. 
Co ještě? Opilost, jež zpřímá kráčí, 
odporná žluč a mana medu sladší. 
(William Shakespeare)

Srpen 2010

Nic není jen tak...

31. srpna 2010 v 21:29 | Kaj[uš]ka |  zamyšlení...
Mám pocit jako by mi život dělal naschvály a za každou cenu se mi snažil dokázat, že nikdy nebudu mít nic tak jisté, jak si myslím, že to již mám pevně v hrsti...napadá mne spousta takových příkladů, ale jistě to každý znáte ze své vlastní zkušenosti, něco si naplánujete a víte, že to tak bude a bude to to nejlepší řešení a pak se stane něco, co absolutně zničí celý plán a vy se musíte vyhrabat z té ztrozkotané lodi, postavit ji znovu a teprve potom vyplout...

Mě by ale zajímalo, proč to tak je...proč se pokaždé musí stát něco takového negativního, abychom potom museli hledat náhradní řešení, se kterým jsme vlastně nechtěli mít nic společného?...přece se takové věci nedějí kvůli tomu, abychom se nenudili nebo abychom vnitřně sílili či co...

Možná je to spíš jen o štěstí a o smůle a o lidech, jak se k tomu určitému problému postaví...když to ten člověk přijme a postaví se k tomu čelem a s úsměvem, tak potom možná bude i šťastnější než když bude vzdorovat a pořád přemýšlet nad tím, že je na tom blbě...

Ta otázka, proč se musí pokaždé stát něco neočekávaného a nezvaného pro mě i doposud zůstává otevřená, ale řešení jsem snad našla, snad jím může být optimismus a nechvalně proslulá naděje v lepší zítřky...

Alfred Adler-KOMPLEX NADŘAZENOSTI

30. srpna 2010 v 23:56 | Kaj[uš]ka :) |  psychologie
Komplex nadřazenosti vzniká z komplexu méněcennosti, není to tedy protiklad komplexu méněcennosti, nýbrž "druhá fáze".
Člověk má vytvořený komplex méněcennosti, snaží se ho zakrýt a nebo se ho zbavit, a proto si vsugeruje pocit, že je mnohem lepší než ostatní, čím získá komplex nadřazenosti. Například když se lidé předvádějí, vytvářejí si komplex nadřazenosti. Předvádění svědčí o jejich komplexu méněcennosti, protože si nepřipadají dost silní na to, aby mohli konkurovat druhým.

Komplex nadřazenosti svědčí o neužitečném životním stylu. (Například agresivita ze strany staršího sourozence, který se cítí poškozený kvůli vystrnadění z výhodné pozice mladším sourozencem.)

Člověk s komplexem nadřazenosti se zajímá sám o sebe, není prospěšný společnosti, chybí mu pocit sounáležitosti a není schopen řešit životní problémy.

Nová grafika a možná i nová naděje...

30. srpna 2010 v 22:58 | Caroline |  o mym životě
Je to opravdu zvláštní... po tolika měsících zanedbávání tohohle blogu jsem najednou změnila grafiku a dala jsem si s tím asi tolik práce a vynaložila jsem na to všechno tolik času, co dříve...a musím říct, že jsem se sebou spokojená...líbí se mi to a konečně to vyjadřuje moje "já" a moje pocity a mé vnímání světa, které není tak uplně růžové, ale na druhé straně není ani tak docela černé, ale hezky šedivé

Ráda bych ještě napsala jednu věc a pak několik dalších, které s tou jednou věcí úzce souvisí...podnětem k předělání "dyzajnu" mi byl člověk, který tenhle blok navštěvoval a já jsem za to byla ráda a na druhou stranu mi to bylo tak trochu jedno, ale dneska, když jsem chtěla, aby to bylo tip ťop, přesně tak, jak se mi to líbí, tak to bylo právě kvůli němu...a dalším souběžným důvodem bylo to, že jsem upravovala fotku a přišla jsem na něco nového a moc se mi to líbilo...dostala jsem nápad a chtěla ho zrealizovat...a možná bych teď i měla chuť psát nové články, kdyby se našlo pár lidí, kteří by to četli, ale vím, že je tenhle blog už dávno "passé" (bohužel...), ale stejně ho mám ráda, protože je to kus mě...a někdy se přece jen nechám unést proudem myšlenek a času a něco sem přidám...

Nejšťastnější člověk je ten, co nikdy nepoznal lásku...

11. srpna 2010 v 23:32 zamyšlení...
Snad nejhorší, co se může v našich životech přihodit je to, že sníme sen o něčem naprosto úžasnym a dokonalým a postupem času se náš sen promění v realitu...

Člověk by si řekl, že je to naprosté štěstí, když máme sen, o kterém jsme přesvědčeni, že se nikdy nesplní a on se splní, jenže jeho naplněním přicházíme o sen, o naši touhu...nevím jak pro vás, ale pro mne jsou sny velmi důležitou součástí mého života...bez snu jako bych nežila...život ztrácí smysl a nemít smysl života a muset žít dál je nepředstavitelně těžké....je to jen uplná nicota...taková ta máčka :D jak by řekl kdosi...

Procházíte průsvitným světem a přestože se dotýkáte věcí, nedokážete jimi pohnout. Uděláte-li něco uznání hodného, stejně máte pocit, že by to zvládl každý, nebo že to jen byla náhoda...

Už dva měsíce hledám nový smysl života a musím přiznat, že až budu zase normální, tak budu litovat celého tohohle nicotného času, díky kterému jsem udělala příliš mnoho hloupostí na to, abych si mohla vážit sebe sama...

Jsem opravdu smutná i přes spoustu těch veselých chvil. Kdykoliv jsem sama a mám sebemenší chvilku na přemýšlení, tak se proti své vůli převléknu do černého kabátu a myslím na to krásné, co jsem měla možnost zažít a mohu jen snít, protože to už nikdy nevrátím...

Nejde vrátit láska, která umře. Stejně jako nejde vrátit polibek, který měl být už jen pouhou pusou na tvář. A bohužel nejde vrátit ani první okouzlení tou sladkou osobou, co mne kdysi hladívala a tiskla na svou hruď.

Je to pryč a přesto mám pocit, že mám v sobě stále tolik lásky, která chce ven a která by si přála rozdávat radost. A místo toho dřímá uvnitř mě a jen mi ubližuje... 

Pořád jen čekám, co bude dál a mám pocit, že už v mym životě nic nebude...postrádám smysl života, postrádám sny, postrádám pocity běžného člověka....život je jen pouhá mlhovina...a to jen díky tomu, že se mi splnil můj největší nejtajnější a nejbáječnější sen....a čas mi sebral pěknou realitu a dal mi ošklivou budoucnost...

Kdybych tak věděla co si s ní počít...

dlo je motor života!!! ...tak se cpěte, dokud můžete...