Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, 
jas, je-li šťastna, milujících očí, 
a je-li zkormoucena, moře slz. 
Co ještě? Opilost, jež zpřímá kráčí, 
odporná žluč a mana medu sladší. 
(William Shakespeare)

Říjen 2010

Snít, žít nebo přežít?

16. října 2010 v 15:40 | Kaj[uš]ka |  zamyšlení...
Věřím tomu, že nejsem jediná z celé naší planety, kdo řeší obdobný problém jako já, a snad proto jsem se rozhodla ho publikovat ve svém otevřeném internetovém deníku, který nevznikl pro zbytečné věci, ale z hlubšího významu, jež jsem ještě nestihla odhalit ani já sama, ale zcela určitě vím, že existuje ...a tudíž věřím, že se najde člověk, kterému by moje filozofování nejspíš  o naprosto banální věci mohlo být alespoň trošililinku užitečné. :)

Tak sem s tím "problémem"! (Lidé, kteří někdy četli můj blog mne asi pochopí mnohem rychleji než ti, co tuhle slátaninu :) čtou nejspíš poprvé.)

Minulý týden jsem shodou okolností zjistila, že mám menší potíže se "svými světy". Jistě to znáte, člověk sice žije v realitě, ale občas mu přijde nepříjemná, a proto si začne utvářet nový barevnější svět plný fantazie a snů, které by moc rád přeměnil ve skutečnost. Já takových snových světů za svůj život objevila už mnoho a možná ani slovo "mnoho" nedokáže přesně nastínit to kvantum smýšlených událostí, přání a výmyslů, které se mi někdy dokonce staly opravdovými.

Oba dva světy se mi zničeho nic zamotaly do sebe jako moucha do lepkavé pavoučí pasti a já najednou nevím, jak se z té nástrahy dostat. Optimistické na tom je ale to, že jsem na tom v porovnání s malou nebohou muškou zachycenou v pavučině o dost lépe.

Nejsem si jistá. Potřebuji ještě svět snů? Co by se stalo, kdybych se ze dne na den stala realistou? Nabízí se mi však ještě jedna otázka. Proč bych měla být realista? K čemu mi to bude? Snění je přece příjemnější než ty každodenní hrůzy, které nás obklopují...

Problém není ani tolik ve snění jako v tom, jakým způsobem sníme a o čem sníme. Pokud bychom si vysnili něco, co by se dalo podobat realitě, tak by to přece mělo být vpořádku, nebo ne? A také by si člověk neměl myslet, že jeho život dokáže sílou myšlenek přeměnit na přesně takový, jaký si ho vysnil. Na jednu stranu věřím tomu, že sugesce je mocná věc, ale když se na to podívám z druhého pohledu, tak to není vůbec spolehlivé a není možné pořád jen čekat, že nám spadne do klína všechno, co si vysníme a nebo doufat v něco, co už je dávno pryč...

Tak a teď to ještě vysvětlit mému snovému "já", a je to...!

Pryč s tragédií, chci raděj veselohru...

9. října 2010 v 17:12 o mym životě
Ze včerejška na dnešek jsem konečně pochopila sama sebe, po tak dlouhatánský době, jako je jeden půl rok, jo dlouhejch šest měsíců mi trvalo vyhrabat se z prázdnoty...právě dneska jsem se probudila s pocitem, že můžu konečně začít žít naplno, budu sama sebou a budu se radovat z maličkostí, tak jako dřív, všechno bude mít spíš slunné než stinné stránky a všechno bude veselé alespoň tolik jako dnešní prosluněnej den...:) 

A vlastně za to může pouhá jedna schůzka, která se odehrála včera. Téměř nepodstatné setkání, jeden poměrně kratký rozhovor...

Vlastně šlo jen o urovnání minulosti...pokud někdo nemá v "cajku" minulost, asi tak jako já, tak nemůže čekat od přítomnosti ani budoucnosti nic přínosného...snad se to teď změní...

dlo je motor života!!! ...tak se cpěte, dokud můžete...