Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, 
jas, je-li šťastna, milujících očí, 
a je-li zkormoucena, moře slz. 
Co ještě? Opilost, jež zpřímá kráčí, 
odporná žluč a mana medu sladší. 
(William Shakespeare)

Červen 2014

Předpísemková melancholie

29. června 2014 v 15:33 o mém životě v Číně
Zítra - test, pozítří - test, odpoledne - zkouška, popozítří - test, popopozítří - test...

Dřímá ve mě skličující pocit. Kde jsou ty časy, kdy jsem se v Brodě setkávala kamarády, loučila se s nimi..., vracela knihy do knihovny, stěhovala své věci z privátu zpět do pokoje, procházela všechna místa, která mám ráda...tenkrát se blížil můj jedenáctiměsíční pobyt v Číně a já nevěděla do čeho jdu. A dnes? Je neděle večer (být tak v Čechách, tak mám na přípravu zkoušky ještě celý den, ale tady už jen pár hodin...(v Číně je čas posunutý o 6, v zimě o 7 hodin dopředu)) a já s zdeklidněným srdcem...učila jsem se málo? dala jsem tomu málo? Těžko říct, snaha byla, ale pocit, že jsem hloupá pořád trvá. Ten dlouhý rok v Číně mi hodně dal a hodně vzal. Jako bych najednou zestárla o deset let a přitom byla stejným dítětem, které přijelo. Život naruby a já? Ani nevím, snad se doma zase najdu, zase poznám, kdo jsem.

Žít v Číně, znamená mít dvě jména. Jedno občankové a druhé čínské. Dvě jména, dvě identity. Dva lidé v jednom. Spousta lidí mě tu doopravdy vůbec nezná, jsem pro ně 梅雅, co je blond a to je asi vše...já už vlastně ani nevím, co by si tak měli myslet, radši ať si nemyslí nic...

Myslet. To je v Kunmingu docela problém. Většina lidí se tu chová, jako by byli bez mozku. Zuřivě troubí jak hovada, že by z toho ohluchli až v Dali, jezdí po chodnících - to by mi nevadilo, ale problém je v tom, že když jedou proti vám, začnou na vás jako na bělocha civět, tak se jim lehce vymkne z rukou řízení a tím pádem vás málem přejedou...snad každý den....prostě hovada..., občas se vyrojí z ničeho nic milion Číňanů úplné Maovi revoluční masy, táhnou se jak smrad a div, že vám nevypíchnou oči deštníkem nehledě na počasí. Deštník je i slunečníkem a stínítkem na svetlo a kdoví, co ještě....doufám, že někoho nenapadne, nosit ho i v noci, kvůli tmě...tady je to fakt hoodně možné. Lidi tu vůbec nemyslí, jsou shnilý a většina pracujícího lidu má práci, u které se zrvorna moc nestrhá...a pak nám závidí vysoký platy...

Člověk si ale zvykne na vše...i na to, že z něj bude hrouda oleje, které je hluchá, seschlá, zhbatá a kdoví co ještě...ale to jsou jen ty věci, které mi tu čas vzal...mé iluze o tom, že lidé jsou někdo jiní než v Čechách a snad v některých ohledech lepší jsou asi pryč...asi půjdu na tu gramatiku...no nic...

Týden prověří mou hloupou hlavu, mé schopnosti vstávat v osm ráno a v deset začím myslet a pak už jen týden v Kunmingu...jojo, jedenác měsíců bude pryč a já se zase vrátím domů...snad do starých kolejí...

dlo je motor života!!! ...tak se cpěte, dokud můžete...